Labyrint - Zápis 4: Sponkou lano nepřeřežeš

„Tak tedy, Zdenale, nemůžeš nás nějak rozvázat?“ zeptala se Valentýna.

„Jak asi? Se svázanýma rukama a nohama?“

„Musíme to aspoň zkusit!“ vyjela na něj přísně. „Něco vymysli!“

„Kdybychom alespoň měli nějaký předmět,“ povzdychl si Zdenal.

Valentýnu náhle napadlo: „Mám ve vlasech sponku.“

„Myslel jsem, že jsi spala.“

„Nemám ráda, když mi vlasy padají do obličeje. No a co!“ zareagovala podrážděně. „Lepší než nic, ne?!“

„Jasan, promiň. Nakloň se ke mně a já ji zkusím vytáhnout zuby.“

Naklonili k sobě hlavy a Valentýnu ovanul jeho dech. Nebylo jí to příjemné. Cítila šátrající ústa na svých spáncích, vlasech.

„Ještě trochu vpravo. Vpravo, ne dolů! Děláš to naschvál?!“

Zdenal vydal jen rozzlobený zvuk zdušení jejími vlasy. Konečně sponku našel a zachytil ji do zubů.

„Áááů! Chceš mi je všechny vyrvat?“ zaúpěla Valentýna, která cítila, že její dlouhé blond kadeře dostávají zabrat.

„Ticho!“ vyhrkl se sevřenými rty. „Chceš aby nás slyšeli?! Teď se ode mě zády odtáhni. Přes rameno ji pustím dolů a zachytím rukama.“

Nezachytil. Dalších pět minut ji hledali převalení na bok šátráním prstů po podlaze, nakonec se to podařilo. Zdenal začal pohyby prstů přeřezávat lana. Valentýna každou chvíli vyjekla, když jí sponkou bodl do prstu. „Dávej trochu pozor!“

Raději to nekomentoval. Ať se ale Zdenal snažil sebevíc, sponkou lano nepřeřežeš.

Ve tmě se náhle ozvalo kovové cvaknutí.

„Doprdele,“ vydechl.

„Co?“ vyjekla Valentýna. „Co se děje?!“

Přes rameno nedokázala nic zahlédnout. Jen jak se na stěně objevilo mihotavé světlo.

„Někdo tu celou dobu je,“ zdušeně zašeptal Zdenal. „Škrtl zapalovačem a zapálil svíčku.“

„Co dál. Co dělá dál,“ kvílela Valentýna na prahu hysterie.

„Nic. Položil ji na zem.“

Ozval se zvuk tří kroků a cvaknutí kliky. Dveře někde v temnotě se přirazily. Zarachotil v nich klíč.

„Co se stalo?“ naléhala opět Valentýna, které se zmocňovala hysterie.

„Odešel,“ odtušil Zdenal. „Položil tu svíčku na zem a odešel.“

Bylo ticho jako předtím.

„Co kdybychom se k ní zkusili dostat,“ navrhla Valentýna. „Mohli bychom přepálit pouta!“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pochyboval Zdenal. „Co když se vrátí?“

„Chceš to ještě pižlat tou sponkou? A nebo nás chceš dostat ven?! “

„Ty musíš být moc hezká, že?“ zeptal se s lehkou ironií Zdenal. „Jinak bys nemohla být tak panovačná.“

„Ty jsi blbec!“

„Promiň,“ zašeptal Zdenal. „Nemyslel jsem to tak.“

Společným úsilím se dosunuli a dostrkali k jedinému světlému bodu v místnosti. Teď už ji Valentýna viděla. Svíčka z rudého vosku byla zasazená v keramické misce ve tvaru zubaté tlamy.

„Jak to uděláme?“ zeptala se Valentýna. Začínala o svém plánu pochybovat.

„Musíme se nasunout až nad ní. Tak. A teď se snaž nastavit provazy do plamene.“

„Au!“ vykřikla Valentýna. „Pálí to! Přestaň!“ Cítila, jak jí plamínek olizuje prsty. Zkusila ucuknout, ale spálila si jen další prst.

„Musíme to vydržet!“ drtil mezi zuby Zdenal. „Taky mě to pálí. Bože!“

Bolest byla nesnesitelná. Valentýna křičela a plakala. Zkoušela se vytrhnout, ale Zdenal jejich ruce nad plamínkem udržel. Udeřila ho hlavou do temena. Překvapeně zaskučel, ale nepustil. Její ruka už musela být spálená na popel a provaz stále ne a ne povolit!

„Už to nevydržím,“ úpěla v slzách.

A najednou provaz praskl. Ucukla rukama a okamžitě si vrazila prsty do úst. Po chvíli ucítila, jak jí Zdenal rozvazuje nohy. Byly volní a svíčka stále hořela. Pláč Valentýny smíšený s nadávkami se rozléhal místností.

V zámku zarachotil klíč.

www.pavelrencin.cz