Labyrint - Zápis 54: Minus dvacet procent

Wůdy pozvedl matnou durytku a zamyšleně zopakoval Gustavovu otázku: „Co tu vlastně chceme?“ Tápal po tvářích svého doprovodu a jeho dosud zářivý výraz vyhasínal. „Řekl bych, že vlastně nic... Vracím se k vltavskejm pirátům.“

„Cože?!“ vyhrkla Rita.

„Pardon?!“ zakuckal se Gustav. „Vokoun je pžeci po smrti dobrých pět let. Vltavští piráti už neexistují. Exekutoži Hluchých je roznesli na kopytech!“

„Opravdu? Vokoun že je kaput? To bych si pamatoval,“ drbal se na spánku Wůdy.

Kanibal rezolutně vrtěl hlavou.

„Gusto, potřebujeme vaši pomoc, tak buďte trochu džentlas!“ vložila se do toho Valentýna.

Mužík se zadíval na zastřižené nehty. Odfoukl neviditelné smítko. „Už jsem pochopil, čemu vděčíme za vaši návštěvu. Jakou pomoc, drahoušku?“

Kořínek mu vyložil, že družina potřebuje najít vstup do sídla Hluchých. „Je mi jasné, že takový bunkr bude dobře chráněný. Určitě ale existuje cesta, která bude strážena méně. Dostali jsme se do podobné situace jako vy s družkou... Jsme štvanci, navíc ani nevíme proč. Musíme zjistit, proč nás Hluší chtějí zabít!“

Gustav si kousal nehet na palci. „Pokud je váš pžípad důležitý, bude veškerá dokumentace založená v Sekretariátu. To je místnost v pžedsálí kanceláže Triumvirátu, qui? Když žíkám Triumvirát, mluvím o tžech nejmocnějších mužích, kteří vládnou celé gildě Hluchých.“

„To nezní moc optimisticky,“ povadl Zdenal. „Bude zatraceně těžké ty papíry získat.“

„Možná ne tolik, když vám pomůžeme. Aby bylo jasno, my se Jacquelínou nejsme jen tak nějací insignifiant běženci. Jsme elita. Za emigrace jsme prošli těmi nejlepšími francaises restauracemi v Pažíži. U Hluchých jsme strávili několik let jako šéfkuchaži - a to je nejvyšší post, jaký může nevoják v gildě získat! Sami členové Triumvirátu nás ctili jako umělce!“

„Nějak to ale nedopadlo, ne?“ naťukla Valentýna.

Gustav se odmlčel a napil se čaje černého jako ropa. S jistotou ho odložil přesně do středu podšálku.

„Chápu vás víc než dobře,“ řekla Rita. „Prostě jste byli důležití lidé s přístupem k nejvyšším místům. Já to znám, dělala jsem mzdy. Stačí, když nám řeknete, kudy se dostaneme do sídla Hluchých a kde přesně najdem ty papíry.“ Položila před sebe na stůl palcát, až to zazvonilo, a upřela na Gustava ledový pohled.

Mužík se zamračil a vyskočil ze židle. „Chcete se mnou hrát hru nervů? Oh, non madame! Uzavžeme spolu obchod. Mám informace, které potžebujete, riskuji ale, že mě zradíte, až se setkáte s Hluchými. To riziko je tžeba vyvážit. Chci jednoho z vás, kterého zavžu do chlívku!“

„To jsem zvědavý, jak dlouho tam vydrží... Při jejich apetitu,“ zašeptal Wůdy tak nahlas, že to slyšela i Jacquelína.

Rita zvedla palcát a výhružně s ním bouchla do stolu, až se deska zatřásla a čaj vybryndal na podšálky.

„Nikoho tu nenecháme! Pomož nám a třeba tím pomůžeš sobě. Nebudu ti vyhrožovat, ale...“ Její hlas zlověstně utichl.

Masité tělo obryně v temném rohu se dalo do pohybu. Se skřípáním se zhouplo poprvé, podruhé... Z dýmky stoupal zelenavý kouř a klikatil se jako zmije.

Gustav zuřivě zapumpoval brokovnicí. Zaseknutý náboj vyskočil, nový zapadl do komory. Muž sáhl do kapsy a nasypal do hlavně hrst drobných kamínků.

„Vybouchne ti to v ruce!“ zasyčel Zdenal. Snažil se nespouštět z očí kanibala ani jeho družku na opačném konci místnosti.

„Možná vybuchne,“ zavrčel Gustav. „Možná stihnu dva z vás poslat do pekla a Jacquelína se postará o zbytek.“

„Uklidněte se, všichni!“ zasáhl Wůdy. „Nedal jsem vás dohromady, abyste se pozabíjeli!“

„Ptám se znovu, Wůdy. Nemáte nějaké jiné spojence?!“ mračila se Rita.

Gustav ji stále sledoval přes mířidla brokovnice, když najednou u plotny vedle krbu vyšlehl oheň. V tu chvíli zbraň pustil a utíkal k mělkému pekáči, ve kterém se peklo maso. Nabral kořeněnou tekutinu z kotle a pečínku podlil. Vyvalil se kouř, nasládlá vůně naplnila místnost. Gustav sáhl po jednom z papírových pytlíků a soustředěně maso poprášil červeným práškem, potom ještě zeleným a solí.

Zdenal si všiml, jak Jacquelína hladově visí očima na Valentýně. Lidožroutka se potichoučku loudala k dívčiným zádům. Mladík jí rozhodně zastoupil cestu, když na něj ale dopadl stín ženy, která jej převyšovala o jeden a půl hlavy, pocítil tíseň.

„Mně to pžijde docela fér,“ navázal Gustav, když se přestal věnovat plotně. „Jeden z vás se obětuje pro ostatní. Požád zbudete čtyži. Minus dvacet procent, to je míň než vám strhnou z výplaty!“ Nabral trochu omáčky na vařečku a ochutnal špičkou jazyka. Spokojeně kývl.

„Dobře,“ Kořínek k němu natáhl ruku. „Jeden je váš. Platí.“

Dřív, než mohla Rita cokoli udělat, Gustav potvrdil dohodu stiskem. Vytřeštila na Kořínka oči. Starý pán ale neměl horoucí výraz někoho, kdo se právě rozhodl nechat se zaživa sežrat pro dobro ostatních. Na druhou stranu, u Kořínka si člověk nikdy nebyl jistý...

Sedící Valentýně dopadla na hlavu kapka. Dívka si bezděky sáhla do vlasů a znechuceně vzhlédla. Potom začala ječet. Jacquelína se nad ní skláněla, její vyhnilé zuby byly odhalené v parodii na úsměv. Přes masité rty ukápla další slina. Lidožroutka natáhla ruku. Valentýna křičela děsem. Zdenal prudce strčil do obryně bokem. Zabořil se dobrého půl metru do jejího těla, které ho odpružilo a odhodilo k protější stěně. Narazil do zdi, až mu zapraštěly kosti.

Sama Jacquelína si toho ani nevšimla. Držela mezi prsty paraplíčko, které měla Valentýna vetknuté ve vlasech. Žlutá, modrá, zelená, červená a bílá. Když ho roztočila, zůstala jen bílá. Jacquelína se šťastně usmála.

Kořínek využil toho, že je pozornost obrácena jinam, naklonil se k Ritě a zašeptal. „Obelstíme je. Nechám se zavřít do toho chlívku. Jakmile zjistíte vše potřebné, uteču až mi ponesou jídlo. Při troše štěstí se mi podaří zmizet.“

„Je to strašně riskantní!“ vrčela Rita.

„Nemáme jiné východisko!“

„Už jste se dohodli, kdo bude tím šťastným?!“ ozval se úlisný hlas. Gustav si přinesl plochý kámen a brousil na něm nůž. Obryně se mezitím opět odbelhala a Zdenalovi se konečně podařilo utišit Valentýnu.

Kořínek vstal. „Já. Obětuji se pro ostatní!“ Zdenal i uplakaná Valentýna zuřivě vrtěli hlavami.

Kanibal si znechuceně povzdechl. „To jsem si mohl myslet, že nás odbydete tím nejtužším! Ne, chceme kohokoli kromě dědka!“ Na vidličku nabodl pečeni, položil ji na dřevěnou desku a začal krájet tenké plátky.

„No dovolte?! To jsme si neujednali!“ zamračil se Kořínek. „Stvrdil jste ruky podáním, že jeden z nás vám bude jako odměna stačit.“

„Já vám nerozumím,“ zaúpěl Gustav. „Dali jsme vám férovou nabídku a vy se nás snažíte pžechytračit. Jacquelína má pravdu, že jsou lidi dobrý akorát do guláše!“

„Ona mluví?“ žasl Zdenal.

To už Jaquelína stála za Kořínkem. Přesunula se nečekaně rychle, jako obrovská pavoučice ve svém doupěti. Černá vdova s chlupatými končetinami popadla důchodce za ruce a stlačila mu je za záda. Starý pán překvapeně hekl. Ostatní jen bezmocně zírali.  Kdesi se objevil v její ruce řemen a policejní náramky. Přirazila v nich Kořínkova zápěstí k sobě a smýkla jím proti stěně, do které narazil tváří.

Rita vyskočila od stolu, div, že jej nepřevrhla. Sevřela palcát. Zdenal s Valentýnou se stále nezmohli na slovo. Pan Kořínek se otočil k Ritě, jak mu to jen tlak dovoloval. Brýle měl nakřivo, na tváři oděrku, přesto významně gestikuloval. Snažil se ji uklidnit. Mezitím náramky zapadly, řemeny byly staženy kolem kotníků a zápěstí, zaryly se do svalů.

„Posaďte se,“ vyzval Ritu Gustav a přinesl na stůl pět talířů. Brokovnici si nechal položenou přes kolena. „Uvidíte, že mé informace za toho starouše stojí.“

Ritě divoce bilo srdce. Hleděla na Kořínka, kterého Jacquelína odváděla za masivní dveře. Byla za nimi tmavá místnost ne větší než záchod. Bez jakéhokoli vybavení, jen s podlahou vystlanou chuchvalci izolační pěny, po které pobíhalo několik krys. V protilehlé stěně vězel rezavý kruh. Kořínek se svázanýma rukama a nohama nešikovně skákal, napůl veden napůl nesen. Matrona ho přibila kolenem ke stěně a provlékla řemeny kruhem. Dřív, než se dveře za Kořínkem zavřely, Rita zachytila jeho velmi smutný pohled. Bylo v něm přání štěstí. Rozloučení... Podělalo se to! pochopila Rita.

Seděli s kanibaly u stolu. Mlčenliví. Zamyšlení. Gustav dokrájel pečeni a nyní si pohrával s brokovnicí. Snad čekal na první otázku. V tichu se ozvalo niterné burácení, jako když se zdálky blíží bouřka. Jacquelíně kručelo v břiše.

Zdenal měl hlavu v dlaních. Třel si spánky, jako by se snažil na něco rozpomenout.

více na www.pavelrencin.cz