Labyrint - Zápis 61: Skládka

„No tak vstávej, kočko, už jsme dojeli,“ naléhala Valentýna. Pobaveně si Ritu měřila zpod přivřených víček.

Rita zamrkala, otřela si zpocené čelo. „Kdybys věděla, co se mi zdálo! Leze mi to tu už na mozek.“

„Co se ti zdálo?“ zajímal se Zdenal. „Víš jak je to se sny, vychází z podvědomí. Třebas měla věštecký sen! Já na tyhle věci věřím.“

Rita se na něj zkoumavě zahleděla. „Už ani nevím. Jenom si pamatuju na Národní v plamenech.“

Slíva se ušklíbl. „A teď bysme se mohli pro změnu věnovat realitě.“ Vyhoupl se na palubu a gestem obsáhl prostor před sebou. „Musíme vyřešit, jak se dostaneme přes tohle!“

Wůdy si přitiskl k oku zelený dalekohled, ani si nevšiml, že se dívá do širšího konce.

Před Kraksnou se rozprostírala široká pánev, která se na vzdálené straně zvedala v příkrý skalní sráz, přeťatý v půli schodištěm. Slíva vylezl na střechu Kraksny a nasadil si černé brýle. Na rameni držel světelnou bazuku Titan Turbo a scanoval terén před sebou. Ze vzdálenosti dobrých tří stovek metrů se schody zdály nepatrné, jednotlivé stupně vypadaly jako pouhé drobky. Podzemní krajina mezi nimi a Kraksnou byla surrealistickým panoptikem. Skládkou.

Valentýna se v neblahé předtuše opřela o zábradlí. Na povrchu jistě existovaly i větší skládky, některé dokonce i víc páchly, ale tahle... byla jiná.

Přístupovou cestu přetínaly ostnaté dráty, na mnoha místech zrezlé a potrhané. Za nimi začínalo apokalyptické bojiště. Pláty zrezlé oceli, střepy barevného skla, zohýbané trubky a tyče, vylité plechovky s barvou, vyřazené pračky, prasklé kanystry, zetlelé rostliny, rozbité lustry, trsy drátů, výkaly, roztrhané látky, hromady suti, roztříštěný porcelán, plácky do výše kolen pokryté plísňovými sporami, seškvařená guma, zkroucená kola, dokonce i celá auta (bůhví, jak se sem dostala), protržené pytle odpadků, shnilé ovoce, jezírka kyselin vyvěrající z vlhkého podhoubí, roztřepené noviny, haldy popela, plazivé obláčky jedovatých výparů, mastné, organicky působící chuchvalce, odpudivě třaslavá rosolovitá hmota, prosakující kamsi do hlubin a z hlubin.

Reflektory Kraksny ozařovaly plot z ostnatého drátu, na kterém se srážela vlhkost. Plot, který skupině bránil vstoupit na skládku. A možná to bylo naopak.

Kdyby se všechna ta hmota vyvalila, napadlo Valentýnu, pohřbila by půlku podzemí a nikdo by ji nezastavil. Ani Zdenal ne!

„Vypadá to tu hnusně,“ ohodnotil prostředí Wůdy. „Kdybych nebyl sám ďábel, měl bych z toho husí kůži.“

„Co navrhujete, chlapi?“ připojila se Rita. Podmračeně sledovala bloudící kužel super-baterky.

Slíva zamyšleně pokýval lysou hlavou. „Předrtíme to, vole.“ Podíval se na Wůdyho, jestli pochopil.

„Peklo za patama,“ broukl Wůdy. „Jako James Bond!“

„Správně. Poletíme na křídlech ďáblů!“ dostával se varu Slíva. Imp se mu vyškrábal na rameno a roztáhl blanité letky. Natáhl spáry a propnul tělo téměř kočičím způsobem. Rudé oči hladově zářily. Jazyky olízly Slívův krk.

Zdenal se protáhl na příď Kraksny, kde se zapřel koleny. Trup vozidla se před ním bortil do hlubiny nýtované oceli, na kterou nad zemí navazovala masivní radlice. Mladík rozpažil ruce a nastavil tvář pomyslnému větru.

„Love can touch us one time,“ zanotovala Valentýna a přiblble se usmála. „To byly časy, když jsem chodila do kina. Teď, když film prožívam, nechápu, co mě na tom bavilo!“

„Doufejme, že nás čeká lepší osud, než Titanic,“ odvětil Zdenal.

„Dovnitř, děcka!“ zavelela Rita. „Teď to bude drncat.“

Wůdy se vytratil se dvěma kostlivci, kteří mu pomohli přezout vepředu na pásy. Za chvíli již Kraksna nervózně pofrkávala jako klisna před parkurovým závodem.

„Wůdy, pořádně to vosol! Přelítneme to šílený pásmo a vysadíš nás až u schodů,“ instruoval kapitána Slíva.

Oslovený sevřel v dlaních páky. „Bude to hračka!“

Zazářil modrý blesk. Wůdy zapnul sytič, diesel zachrchlal a začal se šplhat do otáček. Kostliví veslaři zabrali a dodali hřídelím nemrtvé koňské síly. Wůdy přihodil do parního kotle tři lopaty koksu. Kamna žhnula. Teprve když zapištěla parní píšťala, kapitán prudce odbrzdil. Kraksna se zakolébala, s kvílením zahrabala pásy a vyrazila. Průjezd plotem z ostnatého drátu vůbec nezaznamenali. Začali si razit cestu přes tuny odpadků.

Zpočátku to šlo. Kraksna se probíjela vpřed jako neúnavný organismus, jako mechanický brouk připravený zdolat každou překážku. Řítila se do výmolů a znovu šplhala do kopců z odpadků a suti. Nakláněla se a drkotala, přesto stále držela kontakt s povrchem jako sněžná rolba. Nevypadalo to vůbec špatně.

„Panejo, podívejte!“ ukazovala Valentýna. „Ta masařka je velká jak pěst. Fujtajxl!“

„To není dobré,“ mračil se Kořínek. „Pokud takto vypadá moucha, jak velký musí být pavouk?!“

Na palubu Kraksny dopadla věc podobná krabu. Rosolovité tělo chránil shora i zespoda krunýř. Z otvoru, kde by člověk očekával hlavu, se vyvalila záplava drobných chapadel. Věc se pohybovala na osmi pavoučích nohách porostlých řídkými štětinami. Odporný kříženec hmyzu a neživé věci, přerostlý mikrob, roztoč, půlmetrové klíště. Zdenal stiskl Valentýně rameno a dřív, než ho mohl kdokoli zastavit, vyběhl z kabiny. S rozběhem bytost nakopl.

Zapištěla, chapadla se bleskově stáhla. Krab se několikrát převalil a zastavil se u zábradlí. Světlo se zalesklo na krunýři a náhle bylo vidět, že jej tvoří zohýbané puklice z auta, že klouby nohou chrání otlučená torza plechových hrnků a naběraček. Zdenal stvoření špičkou boty odstrčil dolů přes bok. Kraksna se v té chvíli prudce zapotácela při zdolávání výmolu a mladík měl co dělat, aby nepřepadl do moře špíny.

„Vypadalo to jako hmyz!“ popadl dech Kořínek a hned pokračoval. „Jen si představte, že by...“

Rita dál neposlouchala. Dívala se na místo, které ještě před okamžikem ohmatávalo hmyzí stvoření. Podlaha v těch místech syčela, drobné kapky se prožíraly palubou. V té chvíli si Rita  vzpomněla na brouky. Panebože, brouci! „Zdenale!“

více na www.pavelrencin.cz