Labyrint - Zápis 68: Zázrak

Eliška ležel u Slívových nohou. Jako by se nyní, když z něj odešel život, zmenšil a smrskl v chlupatou kouli, ne větší než tenisový míček. Štětiny a chlupy slepila zasychající krev. Oči byly vytřeštěné, pařáty křečovitě roztažené. Ležel na zádech - pitoreskní Kristus, jehož prsty se zachvívaly jako tráva v náladovém větru.

Slíva se k němu sehnul, naproti poklekla Rita.

„Je ho škoda,“ řekla. „Byla to fajn příšerka.“

„Jo,“ řekl Tomáš a díval se na drobné tělo. Opíral se o zem rukou sevřenou v pěst.

Kořínek si zamyšleně mnul knír.

Valentýna prstem čechrala impovy chlupy tvrdé jako štětiny. „Pomohla bych, ale jak?“ Její vlasy splývaly ke kolenům jako vodopád. Z její tváře třicátnice zářily modré oči.

Zdenal právě vylovil z vaku rezervní bundu a podal ji Delapanzovi. Rytíř na ni chvíli nechápavě zíral, vzápětí se ale zajíkl, když si uvědomil svůj stav. Vděčně se do ní zabalil. Druhé boty neměli, a tak si Delapanza omotal chodidla pásy látky, které oblepil páskou. 

„Zdenale?“ přivolala mladíka Valentýna.

Rychle pochopil situaci. Vytáhl nůž a přiložil si ho ke strupaté dlani. Zabořil do ní ocelovou špičku. Tomáš Slíva ho napodobil a za chvíli na drobného impa splývaly kapky z jejich stisknutých pěstí.

„Remetere Notresang Apares Salve Compaňon. Aiuto Angelot! Forte Cosmos! Mercé Praha!“ pronášel zpaměti Zdenal. Kápě krysího pláště mu halila tvář. Oči přikryl stín. Jen slova a kapající krev. Vzduch praskající neviditelnou silou, která scelovala rány. Stahovala potrhané tkáně jako neviditelná nit. Zdenalova ruka se třásla, Slívovy oči se zvrátily v sloup. Zaklínadlo vyvrcholilo. Rozhostilo se ticho.

Imp umatlaný od darovaného života ležel nehybně, na těle nezůstal jediný šrám. Oči ale zůstaly mrtvé. Jiskra v něm vyhasla, nebylo možné ji rozdmýchat v oheň.

Zdenal vstal a otřel si ruce. Tomáš Slíva mu podal ruku. Ne jako obhroublý vymetač barů, ale s hrdým pohledem aristokrata. Sklonil hlavu a řekl: „Díky.“

„Moc mě to mrzí,“ zamumlala Rita. Cítila se divně. Připadala si, jako by kondolovala sousedovi ke smrti jeho kočky – život byl ale ve světě Podsvětí tak vzácný...

„Pomohl nám tam na skládce,“ řekl Zdenal. „Byl to frajer.“

Kořínek si vyměnil se Slívou podmračený pohled. Sejmul si z kabátu zlatý odznak s emblémem pracky a položil ho impovi na prsa.

Zadumaně mlčeli.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla Zdenalovi Valentýna.

„Mluv,“ odpověděl prostě.

„Ne tady. O samotě.“ Něco pošeptala Ritě a odcházela do vedlejší místnosti za prosklené dveře. Zdenal pokrčil rameny a dívku následoval. Ještě zahlédl, jak Kořínek vybaluje z batohu jídlo a pití, na které se Delapanza lačně vrhl. Tomáš Slíva rozmlouval s Ritou. Potom sklo dveří zahalila modrá záclona a Zdenal už neviděl nic.

„O co jde, Val?“

Díval se na ni a přinášelo mu to utrpení. Byla krásná. Možná krásnější, než v osmnácti. Během jediného dne dozrála v ženu. Lícní kosti jí vystoupily a zvýraznily její rysy. Podtrhly charisma tam, kde byl dřív jen líbivý půvab. Na čele, v koutcích očí a kolem úst se objevily  vrásky. Kůže na krku povolila a póry se rozšířily. Ušmudlaná tvář Zdenala přitahovala a zároveň v něm budila odpor. Zdálo se, že mu Valentýna stárne před očima, to byl ale samozřejmě nesmysl.

„Mám tě... strašně ráda, Zdeňku,“ vyhrkla a pohladila ho.

„Nevadí, že máš kluka?“

Zasmála se a zavrtěla hlavou, jako by řekl něco strašně hloupého. Potom se její tvář zkrabatila jako tvář mopse a Valentýna mu ji zabořila do ramene. Otřásala se pláčem. Cítil, jak mu slzami smáčí ucho.

„Já nechci bejt stará. Nechci za pár dní umřít.“ Zalykala se brekem, jako malé dítě. Do kabátu mu ryla drobnými prsty. „Ale ono se to stane... Nevím, co mám dělat... Nevím, jak to zastavit. Já... asi zešílím...“

Dlouhé minuty jí šeptal uklidňující slůvka. Držel ji v náručí a tiskl k sobě, jako něco drahocenného. V té chvíli by pro ni obětoval život.

„Nedovolím to,“ slíbil.

Pohlédla na něj. V očích měla pobavení, vděk, nevíru a možná i lásku. Na řasách visely slzy jako vánoční ozdoby. Nahnula se až k jeho uchu. „Za pár dní možná umřu – ne, nepřerušuj mě! - taky je možný, že nás za chvíli všechny zabijou, ale já... Nechci umřít, bez toho abych..." Otřela si oči. "Víš, ještě nikdy jsem...“

Pochopení ho zasáhlo jako elektrický proud. Zíral na ni, neschopný jediného slova.

Popotáhla nosem. Omluvně pokrčila rameny. Shodila z nich kožešinu a odhalila ňadra, která před krátkým časem pomaloval krví. Měla husí kůži. Uchopila jej za ruku a přitiskla si ji k srdci. Zdenal ucítil, jak pod jeho dlaní tuhne bradavka. Celou tu dobu se jí díval do očí. Byly k zbláznění modré. Ustrašené. Rozhodné. Byly to oči osmnáctileté dívky.

Když vyšli ven, drželi se za ruce. Ostatní už byli připravení na cestu. Nikdo se na nic neptal. Čekali na ně vážní, ve tvářích vrytou šifru únavy. Batohy na zádech. Zbraně připravené.

„Pan Kořínek obhlédne situaci. A pokud bude vzduch čistý, zkusíme se dostat do Sekretariátu,“ řekla Rita.

Jeroným Kořínek kývl. Svlékl si starý kabát, pod kterým měl šedé a nevýrazné oblečení. K opasku si připjal Škorpion. Na hlavě srovnal baret.

„Do deseti minut se vrátím, déle než hodinu nečekejte,“ řekl a otevřel na škvíru trezorové dveře. Zdálo se, že je spokojený. Proklouzl jimi jako stín.

Zdenal se za ním díval. Cítil, že se něco změnilo. Rozhlížel se po ostatních a po cele. Našel očima promrzlého Delapanzu, který se zabalil do vrstev oblečení. Ne, bylo to něco jiného. Stále na to nemohl přijít, až si najednou uvědomil, proč tu změnu nevidí. Stala se uvnitř něj. Hluboko pod kůží.

Cítil, jak jím koluje energie, žene se jeho žilami ve zrychlujícím koloběhu jako láva. Přeplňovala ho, vnitřní tlak sílil a plnil Krysopláště tak, že nemohl promluvit. Stále se mu vracel slastný okamžik s Valentýnou, jako by neskončil, ale pokračoval a stále sílil. Mladík vytřeštil oči a sevřel si hlavu v dlaních. Ostatní netušili, co se s ním děje. Chtělo se mu křičet, ale věděl, že kdyby otevřel ústa, tak se tou energií roztrhnou. Vrávoral místností, jako dusící se člověk. Ruce zaťal v pěsti, nehty se mu zaryly do dlaní, až se zhnisané jizvy otevřely. Zdenal se kousl do rtů. Pozvedl ruku nad hlavu a udeřil mrtvého impa do hrudi.

„Vivero!“

Oslnivý bílý záblesk. Místností se přehnala neslyšná imploze. Všem začalo pískat v uších.

Tlak byl pryč a vyčerpaný Zdenal se zmateně vydýchával. Z čela mu kapal pot, před očima plavaly mžitky slabosti.

Imp sebou zazmítal a převalil se na bok. Drobná tlama vykašlávala a dávila sraženou krev. Eliška zkusmo rozepjal křídla. Stal se zázrak.

diskuze k tomuto dílu na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-68-zazrak