Labyrint - Zápis 71: SUZANE (už jen dva díly do konce!)

Na vše okolo sedal popílek. Oheň stravující papíry praskal a rozhoříval se v požár. Zvonek telefonu drnčel jak polnice volající k poslednímu soudu, nepřestával, zvonil a zvonil, připravený cinkat pod hromadou až do konce světa.

„Neměl by to někdo zvednout?“ navrhla Valentýna.

Zdenal se nepohnul. Rita dívku obdařila pochybovačným pohledem, nakonec ale začala  lavinu haraburdí odklízet. V ten okamžik telefon zvonit přestal. Jen na tak dlouho, aby se Rita otráveně ohlédla na Valentýnu a narovnala se. Pak se rozdrnčel znovu.

Tentokrát byla Rita rychlejší. Odházela poslední svazky, smetla do strany účetní knihy s oslíma ušima a vysvobodila sluchátko, které si přitiskla k uchu. Naslouchala.

„Haló,“ ozvalo se na druhé straně. A pak znovu: „Haló, kdo je u telefonu?“ Byl to rozrušený ženský hlas, plný těžce skrývané úzkosti.

Rita bojovala s touhou s přístrojem praštit. Už teď litovala, že hovor vůbec přijala.

„Sekretariát Hluchých,“ zahuhlala nakonec. Rukou přikryla sluchátko a zavolala na Slívu, aby se k ní připojil. Koneckonců něco o Hluchých věděl.

Hlas pokračoval. „Díkybohu, že jsi v pořádku! Jak jsou na tom ostatní? Dřív jsme to sem nezvládli. Všechno ti řeknu později, teď mě ale dobře poslouchej. Hoří.“

„To vidím,“ odtušila zmatená Rita. Tušila vůbec ta žena s kým mluví?

„Nevidíš. Zapálili jsme skládku. Z kuchyně vháníme do klimatizace jedovatý dým. Už teď se šíří chodbami. Samozřejmě, všechny Hluché nezabije, způsobí ale chaos. Musíte teď...“

„Cože?! Co to ta nána kecá?!“ vyhrkl Slíva a vykřikl do sluchátka. „Kdo seš kurva zač?! Co se tu děje?!“

Hlas se odmlčel. „Jmenuju se Suzane a chci vás dostat ven. Živé. Čekám před palácem v podzemních garážích. Mám auto. Teď není čas na povídání. Vypadněte ze Sekretariátu a utíkejte vpravo. Sledujte značení k požárnímu východu. Nepoužívejte výtahy. Nezastavujte se. U laboratoře zabočte doleva. To už budete jen kousek ode mě. Červené železné dveře vedou do garáže. Koukejte...“ žena něco rychle říkala někomu třetímu se sluchátkem překrytým dlaní. „Koukejte sebou hodit. Během hodiny zamoří plyn celý palác.“

„Tak moment,“ přerušila ji Rita. „Mám toho dost! Řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla věřit.“

Kořínek se Slívou souhlasně kývali.

Žena v telefonu se nervózně zasmála. „Čekal, že se zeptáte. Mám vám odpovědět tohle, a vy prý už budete vědět: Lví spár. To je všechno... Lví spár. Je to už jasné, Popravčí? Dostávám zprávy, že spodní patra už jsou zasažená jedovým oblakem. Musíte vyrazit!“

„Ne, zatraceně! Není to ani trochu jasné!“ zaječela Rita.

Odpověděl jí už jen přerušovaný tón. Rozzlobeně se sluchátkem třískla.

„To je pěkná šlamastika,“ mračil se Kořínek. „Nejspíš nás někdo odposlouchával, jak by jinak věděli o Lvím spáru?! Co když na nás strojí jen další past?“

„Můžem na tom být ještě hůř?“

„Jdeme,“ vstala Valentýna. „Je to poslední šance. Dochází mi čas.“

Opravdu, mezi vlasy se jí stříbřily šediny. Vrásek přibylo. Boltce uší maličko povolily, koutky očí a úst neznatelně poklesly. Dlouhé lokny si stárnoucí žena ovinula kolem krku jako šál.

Oheň se rozšířil na další hromadu dokumentů. V Sekretariátu začínalo být pořádné horko.

„Jdeme!“ potvrdila Rita. Tentokrát v jejím hlase zazněla rozhodnost, která pronikla i slupkou Zdenalovy otupělosti. V jeho prázdných očích se ale nic nezměnilo, vydal se za ostatními, jako by mu v hlavě naskočil program.

Bůhví, jak Slíva přemohl bolest. Ale dokázal to. Převázal si pahýl kusem košile, který stáhl s Kořínkovou pomocí provazem.

Pan Jeroným se naposledy rozhlédl po Sekretariátu. „Dobře, že to všivé hnízdo shoří,“ ucedil, když odcházel mahagonovými dveřmi.

Hluché nikde nezahlédli. Vyrazili chodbou vpravo. Chvílemi běželi, po schodech spíš klopýtali. V jednu chvíli zaprskalo světlo a rozhostila se tma. O pár sekund později naskočily záložní generátory a chodbami se rozlila přízračná záře nouzového osvětlení. Skupina se řítila palácem Hluchých, zelené značení únikového východu je vedlo labyrintem chodeb jako Ariadnina nit. Eliška kolem nich vířil, netopýří strážce noci.

Proběhli podél mnoha dveří. Širokou chodbou, přes křižovatku a po schodech, výš a výš k povrchu. Slíva stále více zaostával. Zatímco udýchaná Valentýna se Zdenalem a Kořínkem spěchali vzhůru. Rita na něj počkala.

„Jsi dobrej?“

„Jsem,“ zavrčel. Přesto se stále ohlížel.

„Neboj, na tomhle světě od nich bude za chvíli svatej pokoj,“ odtušila Rita. Sledovala, co on na to.

Kývl. Nepřesvědčivě. Pospíchali dál. Schody ubíhaly jako filmová smyčka.

Sem tam někoho zahlédli. Člověka, který prošel na konci chodby. Ženu, tlačící vozík překrytý plátnem. Dvakrát jim zkřížil cestu strážce. Jednoho zneškodnil Kořínek, druhý utekl, sotva je uviděl. Neohlíželi se. Nezastavovali. Zadýchaní a zpocení utíkali.

Konečně minuli prosklenou místnost, nad jejímiž dveřmi poblikával nápis – Laboratoř. Přes plexisklo zahlédli jen řadu bílých stolů, krabice mikroskopů a displeje monitorů. Lesklá plocha jim vracela jejich roztřesený odraz.

Minuli poslední zatáčku a na konci chodby dorazili k červeným dveřím. Rita stlačila madlo. Ozvalo se cvaknutí a kovová plocha se poddala jejímu tlaku.

„Dál nejdu,“ prohlásil Slíva.

„Cože?“ otočila se Rita. „To snad nemyslíš vážně? Jsme skoro venku!“

„Přesně tak. Už mě nepotřebujete. Splnil jsem svoji část – jste volný, já ale zůstávám!“

Všichni tři na něj překvapeně zírali.

„Nepřemlouvejte mě, už jsem se rozhod!“ Slíva pokrčil rameny. „Nemůžu je nechat... všechny ty chlapy a ženský, co patří k Hluchejm, nemůžu je nechat pozabíjet. Upadnout do totálního chaosu. Myslím tím... něco jsme tu vybudovali, je to moje Gilda. Bez ní nejsem nic.“

„Jen aby ses nepřepočítal, Morne. Už jednou tě tví braši pěkně zmalovali,“ zchladil ho Kořínek.

„Jsem poslední triumvir. Nepůjdou proti mně.“ Slívovi se na čele perlil pot. Určitě překonával velkou bolest.

Nějakým podivným způsobem ho Rita pochopila. „Takže loučení?“

Kývl. Valentýna Slívu objala. Krátce ji k sobě přitiskl.

„Dávej na sebe bacha, štěně.“

„Buď tvrdej a srovnej je do latě,“ usmála se Valentýna.

Kořínek pokýval hlavou. Chtěl asi ještě něco dodat, ale pak jen mávl rukou.

Rita Tomášovi stiskla pravačku. Okamžik si ho měřila. „Trochu spěcháme, takže to zkrátím. Doufám, že se už neuvidíme. Vzhledem k tomu, kým se chceš stát. Ale i tak - hodně štěstí.“

Ušklíbl se. „Tobě taky. Už chápu, proč ti řikaj Popravčí. V tom Sekretariátu... Ještě nikdy jsem ženskou neviděl takhle bojovat. Každej tvůj pohyb má smysl. Eleganci. Jsi spravedlivá stejně jako kat.“

„Uhm... To ten palcát,“ zčervenala Rita a odvrátila se. „Jdeme!“ Vrazila do červených dveří.

Matyáš Morn se rozběhl opačným směrem - do hlubiny paláce Hluchých. V ozvěně jeho kroků znělo švihání malých kožnatých křídel Elišky. To bylo naposled, co Slívu viděli.

Skupinka následovala Ritu. Do tváře je udeřil chladný vzduch. Světlo zářivek vykrojilo bílý čtverec v rozlehlé prostoře podzemní garáže. Nízký strop podpíraly betonové sloupy. Nedaleko stálo rudé Porsche Cayman a vedle něj nařvaný bílý Hummer. Za nimi tři mercedesy a několik Octavií bez poznávacích značek.

V šeru se zažehla světla a zachytila je ve svém kuželu jako v trychtýři lapače hmyzu. Vynořil se tiše brumlající vůz. Rita se podivila. Ještě stále se nořil z temnoty, tak bylo tělo karoserie dlouhé. Černý Lincoln musel měřit dobrých osm metrů. Dřív než vůz docela zastavil, vyskočila z něj dívka. Levačkou zaklapla telefon a schovala ho do kapsy úzkých džínů. Usmála se. Byla štíhlá a působila vyšší, než byla. Hnědé sestříhané vlasy na ramena, jemná tvář a modré oči, ve kterých se odrážely válce zářivek. Kráčela proti nim.

Rita k dívce přiskočila a levačkou ji popadla za kožené sako. Trhnutím ji obrátila a přirazila rukojeť palcátu k jejímu krku.

„Co jsi zač? Co máš společného se Lvím spárem? Mluv!“ šeptala jí do ucha a kryla se za ní proti černé limuzíně.

„Jsem Suzane,“ sípala dívka. „Mluvili jsme spolu...“

„Na něco jsem se tě ptala!“ Tlak palcátu na hrtan zesílil.

Suzane se nevzpírala. Chraptěla se staženým hrdlem. „Zavedu vás k tomu, kdo stojí za vaším únosem.“

„Kdo je to?!“ nedala jí Rita jinou možnost.

„Můj pán. Říkají mu Wihelin!“ Dívka prudce zaklonila hlavu a zasáhla temenem Ritu do obličeje. Zároveň vpáčila prsty pod palcát a bleskově skrz vzniklou škvíru provlékla hlavu. Otočila se a náhle stála proti Ritě. I ona teď svírala palcát za rukojeť.

„Nejsem váš nepřítel!“ vykřikla zadýchaně. „Nehrozí vám ode mě žádné nebezpečí!“ Pomalu pustila palcát a o krok couvla. „Odpovím, na co budete chtít, teď musíme ale jet. Každou chvíli sem může vtrhnout komando Hluchých!“

Rita zvažovala, jaká je šance, že Slíva dostane Gildu pod kontrolu. Nebylo to moc pravděpodobné. Nepřátelsky si změřila Suzane. Přemýšlela. A vzpomněla si na Valentýnu. Valentýnu, která, když se nestane zázrak, možná už za pár hodin umře.

„Veď nás.“

Kořínek se Zdenalem a Valentýnou se mezitím přesunuli k autu. Zadní dveře byly otevřené. Za nimi byl rozlehlý prostor se sedadly obrácenými proti sobě jako ve vlakovém kupé. Kabina připomínala rozlohou spíš pokoj, u levé stěny byla další sedačka umístěná bokem ke směru jízdy. Auto mělo antracitové polstrování, minibar, na zemi perský koberec a potahy z bílé kůže. Všechna skla stínila černá fólie.

Suzane si s nimi sedla dozadu. Sotva Rita přirazila dveře, dívka zaklepala na přepážku a neviditelný řidič se rozjel.

Okny neviděli skoro nic. Reflektory limuzíny prořezávaly tmu, bloudily po desítkách betonových sloupů až k závoře, která byla uražená. A potom se stal zázrak a oni vyjeli... Rita tomu nechtěla věřit. Kousla se do jazyka, snažila se zadržet nával lítosti, nervozity a nevěřícné radosti, který se jí zmocnil. Bylo to jako snažit se zastavit mořský příboj. Vyjeli na povrch!

Za okny se míhala Praha. Na podmračené obloze prosvítalo slunce. Kolem nich se valila další auta, na motorce prosvištěl kurýr. Rita strašně zatoužila vystoupit. Spustila okno jen do půlky. V tu chvíli jí v hlavě vypukla strašná bolest a oči slzely, jako by měla každou chvilku oslepnout. Suzane rychle okno zavřela.

„Chvilku potrvá, než si zvyknete na denní světlo. Rychle se to zlepší.“

Rita kývala a po tváři se jí koulely krokodýlí slzy. Vytírala si rudé oči a přestože netušila, kam jedou, byla alespoň okamžik šťastná.

Suzane se na ni příjemně usmála. Chvilku jeli tiše. Každý zabraný sám do sebe.

„Zabil jsem ho,“ pronesl najednou Zdenal. Promluvil poprvé od čarování v Sekretariátu. V očích se mu lesklo šílenství. „Obětoval jsem Delapanzu, protože jsem se bál. Bál jsem se zabít sebe, a tak jsem zabil jeho. Dej a vezmi. Nic není zadarmo! Ani tobě jsem nepomohl, Val. Místo abych zastavil stárnutí, oživil jsem tu malou bestii. Taky jsem tě zabil!“

„Mlč,“ přitiskla mu prsty na rty. „Zachránil jsi nás všechny.“

Chtěl mluvit dál, ale Valentýna mu vrazila facku. „Mlč!“

Nastalo dlouhé ticho, rušené jen šuměním kol a barytonovým předením motoru.

Suzane si je prohlížela. „Obdivuji vás. Přežili jste. Nikdo z nás by to nedokázal. Bylo to tak nebezpečné...“

„Opravdu? Povídejte nám o tom,“ vzdychl Kořínek.

„Nepřijde ti to postavené na hlavu?! Pochlebuješ nám a vezeš nás za tím, kdo to má na svědomí. Proč? Proč nás Wihelin nechal unést?“ zeptala se Rita.

„Protože to nemohl udělat sám,“ vysvětlovala trpělivě Suzane.

„Ale proč?!“ zahřměla účetní-válečnice.

Suzane pokrčila rameny. „Nemohl to udělat, protože je... dá se říct, že je ochrnutý. Wihelin je vládce Podsvětí. Na váš únos najal Hluché. Zároveň jim ale dal i příkaz, že vás mají nechají utéct. Po tom, co se tak stalo, mě za Hluchými poslal jako svého vyslance. Měla jsem jim slíbit bonus ve dvojnásobné výši, pokud vás najdou a dovedou k němu. Živé. Nikdy vám nechtěl ublížit.“

Rita měla pocit, že padá po zádech do výtahové šachty. „Proč by nás unášel, potom nechal utéct a pak se nás zase snažil chytit. Je to šílený!“

„Nechtěl nám úblížit?!“ odfrkl si Kořínek. „To říkejte panu Břetislavovi.“

Suzane sklopila oči. „Hádám, že leccos se vyvinulo jinak, než čekal.“

Černé auto se míhalo Prahou. Rita poznala starou vodárnu a konečně se zorientovala. Řítili se po nábřeží kolem Vltavy, od Magistrály směrem k centru.

„Vím, že mu na vás záleží, ale se svými úmysly se svěřuje jen málokdy. Mluvil o vás jako o Popravčí, Inkantorovi, Siréně a Vrahovi mágů. Nezdolný na vás čeká v Litiniu, Věštec bohužel nepřežil. Moc mě to mrzí. Nějaký čas jsem ho pro Wihelina sledovala, byl to hodný člověk.“

„Nerozumím téhle hře,“ zuřila Rita. „Co jste ale zač? Nějaká sekta? Řekneš mi aspoň něco?“ Bojovala s touhou udeřit dívku do milé tváře pěstí.

„Patřím k Občanům Prahy. K lidem, kteří znají její druhou tvář. Není nás mnoho, většinou se neangažujeme ve společnosti ani v politice, nesnažíme se hromadit majetek, příliš na sebe neupozorňujeme. Jsme svobodní. Prožíváme život plně. Známe skutečné síly, kterými města vládnou a někteří z nás jim slouží. Já ctím Wihelina. Je to mé svobodné rozhodnutí a mohu ho kdykoli změnit. To mě kdysi naučil můj patron, člověk, který mi ukázal tajnou tvář města.“ Usmála se, jako by ji něco pobavilo. „Teď jsem já vaším patronem. Řekla jsem vám pravdu, protože vím, že ji unesete. Zatím jste poznali jen Podsvětí, jeho ubohost i zaprášenou slávu, viděli jste život na místech, kde by ho nikdo nečekal, potkali jste bytosti z nočních můr a lidi, kteří nikdy neviděli slunce. Navštívili jste peklo. Zkuste si teď představit, že jste viděli jen střípek z kaleidoskopu, že existuje i ráj. Svět, kde je všechno možné.

Není lehké být Občanem. Málokterý z nás se dožije vysokého věku, i když někteří se dožívají stovek let. Meč je naším symbolem. Představuje naše odhodlání hájit svá práva, nechceme se jen spoléhat na druhé, na společnost...“

„Kde ho máš?“ ušklíbla se Valentýna. „Kde máš ten slavný meč?“

Suzane sáhla do záňadří. Na stříbrném řetízku vylovila malý mečík. „Malý u sebe nosím pořád. Velký mám v kufru auta. Chápu, že jste netrpěliví. Rozzlobení. Chápu, že mi nevěříte. Máte na to právo. Podívejte se mi ale do očí a poznáte, že mluvím pravdu. Tvář tajného světa je krutá i krásná. Vzduch chutná líp, když nevíte, co bude zítra. Každý okamžik má smysl, když sekundy odměřují smrtelné nebezpečí. Člověk se stává lepším, když musí překonávat sám sebe. Stává se spravedlivějším, když se za svá práva musí rvát.“

Zírali na ni jako na zjevení. Dokonce i Zdenal se na okamžik zapomněl proklínat.

„Jste hrdinové,“ řekla Suzane. „Můj pán mi o vás vyprávěl. Sledoval váš postup Podsvětím. A já váš příběh předám dál. Stanete se inspirací... legendou.“

„Hovno!“ vybuchla Rita. Víc ji nenapadlo. Nechtěla se stát legendou. Chtěla vlézt do vany a smýt ze sebe zaschlou krev, vlastní i cizí, sedřít ze sebe pot a smrad podzemí, všechen ten děs a nenávist a výčitky a slzy. Černá limuzína zpomalila a zatočila do Strahovského tunelu.

diskuze na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-71-suzane